Pohádka o nápoji začínajícím na P

(Věnováno všem dobrým krčmářům.)

Na kraji lesa prováděl starší muž jakási cvičení. Jeho pohyby byly plynulé, pomalé a vyzařoval z nich klid i jakási mladistvá síla. V tom k němu přiběhly děti a začaly ho tahat za rukáv: „Jé dědo, dědo, vyprávěj nám tu pohádku. Tu o tajuplném lese, jo ?“. Muž přerušil cvičení a sedl si s nimi na mýtinu. No, já nevím, bude vás ta stará historie bavit, děti? Jóó, jóó, tak už vyprávěj dědo, prosíím. Tak dobře, pěkně se usaďte, nastražte uši a poslouchejte.

Tehdy jsem žil daleko uprostřed Tajuplného lesa. A žilo se mi tam dobře. Les byl krásný a všechny stromy, květiny, zvířata i lidé měli nejrůznější odstíny pěkné šedé barvy. Vzduch se v něm příliš nehýbal a byl trochu zatuchlý. Ale protože jsem tehdy ani jiný les neznal, tak mi to nevadilo.

Jednoho dne mne však začaly znepokojovat moje sny a vzpomínky na dětství. Občas se mi jako střípek vybavila myšlenka z doby, kdy jsem byl ještě kluk, že ten les byl snad barevný. Ano slyšíte dobře, b a r e v n ý. Začalo mne to zajímat. Zjistil jsem, že někteří lidé si o tom tajemství pokradmu šuškají, že mají podobné sny o barevném lese a že občas v nějaké knížce se o takové možnosti také píše. No to by bylo něco, najít v našem lese to b a r e v n é místo.

A tak jsem ho začal trochu hledat. A měl jsem štěstí. Jednou jsem narazil na krčmu, která se od ostatních hospod lišila tím, že měla nade dveřmi velký nápis. „Zde čepujeme P…“. Takových krčem bylo v našem lese víc, ale nikdy jsem neměl dost chuti a odvahy vejít dovnitř. Pozoruhodné bylo, že všechny takovéto krčmy měly nápis za P rozmazaný a nečitelný. Tolik jsem byl zvědavý, co je to P…, které se zde čepuje, že jsem se osmělil a vstoupil jsem.

Uvnitř mi bylo hned jasné, že je to podivné doupě kouzelníků, šamanů a jiných podivínů. Všichni prováděli podivná cvičení, pohybovali se pomalu jako ve zpomaleném filmu, nebo dokonce jen stáli a nedělali nic. Občas si vyprávěli o barevném lese. Měl jsem dokonce pocit, že by to mohli být nebezpeční narkomani, protože často přikládali k ústům lahvičky se známým tajemným nápisem P. A protože jsem byl mladý a chtěl jsem všechno vyzkoušet a nechtěl jsem „trhat partu“, tak jsem se toho P také napil. Nejdřív to se mnou nedělalo nic, ale divné věci se začali dít, když jsem vyšel z krčmy ven zpátky do našeho lesa. Ten les už nebyl ten, který jsem vždycky znal. Občas se mi zdálo, že jsem koutkem oka zahlédl barevnou květinu a jindy jsem zase ucítil jemný a zcela neznámý závan čerstvého vzduchu.

Tak jsem do té krčmy začal chodit pravidelně, pravidelně jsem tam prováděl nepochopitelná cvičení a obřady a pravidelně jsem s ostatními popíjel nápoj z lahvičky z nápisem P.

V té krčmě jsem se setkal se spoustou podivných lidí. Všichni poslouchali hospodského, který jediný uměl nápoj P správně připravovat. On jediný věděl, co a jak namíchat. Dokonce nás přesvědčoval, že všechna ta podivná cvičení a rituály, které při vaření provádí, jsou pro přípravu nápoje P nezbytná. Divné bylo, že si přípravu nápoje nenechával pro sebe, ale každého, kdo měl dostatek trpělivosti, vše učil.

Když jsem do krčmy již nějakou dobu docházel, zeptal jsem se hospodského na věci, které mi už delší dobu vrtaly hlavou.

„Proč vlastně pijeme nápoj P, k čemu slouží?“

„To je tak“, odpověděl, „ žijeme v lese zapomnění “.

„Tak říkáte našemu lesu?“

„Ano, je to šedivý les zapomnění. Ve skutečnosti je plný barev, vůní, snů a odvážných činů. Je v něm však něco, co způsobuje, že všichni, kdo v něm žijí, na barvy, vůně, sny a odvážné činy zapomínají.“

„A co to zapomínání způsobuje?“

„Jed. Náš les je plný jedu. Nápoj P pak obsahuje potřebný protijed. Když se jed zapomnění, který v sobě máme, neutralizuje nápojem P, naše tělo i vnímání se léčí a my se začínáme rozpomínat na skutečnou podobu barevného lesa.“

A kde je ten jed? Je v pylu květin? Je snad otrávená voda nebo země? Je jedovaté jídlo, které jíme?

To ani ne. Náš les je pozoruhodný v tom, že jed se skrývá v tom, co děláme.

V čem třeba?

Když usilovně pracujeme, kácíme stromy a stavíme z nich domy, vytváříme jed zapomnění.

Nemáme tedy pracovat?

Tak jednoduché to není. Když nic neděláme, jen ležíme a odpočíváme, nebo se bavíme, vytváříme jed zapomnění.

A co jsou ještě ty jedovaté činnosti? Nebudu je prostě dělat a nebudu zapomínat.

Ani tak jednoduché to není.

Jedovaté je v našem lese učit se i neučit se. Stát, ležet, chodit i běžet, číst, psát, chodit do kina nebo dívat se na televizi.

Tady se dědeček ve svém vyprávění přerušil. Šibalsky se na děti usmál a řekl: „A také poslouchání nebo vyprávění této pohádky může být zdrojem jedu zapomnění“

Potom pokračoval: „Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl a tak jsem se ptal dál pana hospodského.“

Takže se nedá nic dělat? Jsme všichni odsouzeni k tápání a klopýtání uprostřed šedě a zatuchlého vzduchu i když jsou kolem nás samé barvy a vůně? To je hrozné.

Přeci jen se něco dělat dá. Můžeme vařit a popíjet nápoj P. 

A tak se hospodský stal mým učitelem. Učil jsem se vařit i popíjet nápoj P. Postupně jsem měl mnoho zkušeností s barvami, ale stále jsem se vracel do šedivého lesa. A navíc mne trápilo stále více otázek. Při vhodné příležitosti jsem se zase zeptal: „Co se stane lidem v našem lese, kteří nikdy nepoznají nápoj P?“ 

Nic, prožijí svůj život v šedivém lese. Barvy jim nebudou chybět, protože nevědí, že nějaké existují. Jen někdy budou mít pocit neznámé, nenaplněné touhy, ale ten hned zaženou nějakou, z našeho pohledu jedovatou, činností.

Je mi jich líto.

Nemusí. Není proč. Každý má šanci, že natrefí na správnou krčmu a nikdo z nás, co pijeme nápoj P, nemá zaručeno, že se neztratí v šedém lese zapomnění.

A co se stane lidem, kteří opustí naší hospodu a přestanou pít nápoj P?  

Dokud mají v sobě dost protijedu, mohou si vždy vzpomenout a do krčmy i k nápoji P se mohou vrátit. Pokud ale jsou venku příliš dlouho, zapomenou, ztratí se a až do smrti budou bloudit v šedivém lese, jako kdyby nápoj nikdy nepili.

Takže se nedá rozumně žít jinde, než v okolí krčmy?

Ale dá. Proto vás přeci učím nápoj P vařit. Aby jste ho měli všude sebou tolik, kolik je potřeba.

A co když nebudou v okolí správné bylinky, vhodný kotlík a dobré dřevo na oheň?

Nápoj P se vaří na mnoho způsobů a já vás všechny učím. Dobré je, že hlavní ingredience máme vždy a všude snadno dostupné a všechna cvičení a rituály slouží k tomu, abychom je uměli nalézt a správně používat.

„Dědo, dědo“, přerušily děti vyprávění, „to jsi se v té hospodě učil sám?“

Ale kdepak. Bylo tam spousta dalších lidí. A někteří byli opravdu zvláštní.

Například v té krčmě byl stůl, kde seděli štamgasti. Ti si pořád vyprávěli o barvách v našem lese. Věděli o nich snad všechno Věděli, že stromy jsou krásně světle modré, slunce zelené a obdivovali žlutou barvu, kterou má voda. Znali vůně všech stromů i květů a to i tak exotických, které jsem já nikdy přes tím a nikdy potom neviděl. Divné bylo jen to, že do lesa nikdy nechodili. Občas se napili nápoje P, který vařil hospodský. Sami se moc vařit neučili. Neměli na to čas. Diskutovali a snili o barvách a vůních v lese, kam se nikdy nevydají.

Docela jiný byl stůl cestovatelů. Zde si vyprávěli, jak výborný nápoj P se vaří v jiných krčmách. Jak tamní hospodský je opravdový odborník a výuka u něj netrvá tak nesmyslně dlouho. U tohoto stolu se lidé často střídali. Vycházeli do lesa hledat jiné, úžasné krčmy. Obvykle pletli různé recepty z těchto krčem a jejich nápoj P proto nebyl dost silný. Proto se v lese často ztráceli, zapomínali kam a proč jdou a podle štěstí se potáceli mezi různými krčmami, nebo v lese zapomnění ztratili cestu docela.

U dalšího stolu seděli hospodští a učitelé. Rozhodli se, že sami už vědí dost a proto ochotně radili všem ostatním i sobě navzájem. O co méně se učili, vařili i popíjeli, o to více věděli, jaké chyby při vaření dělají ostatní.

Byl zde i stůl těch, kteří se po létech učení přestali starat o to, zda se někdy nápoj P naučí vařit. Prostě se jen učili tomu co jim hospodský nabízel. Pilně vařili, popíjeli a také chodili do lesa, aby poznali jeho šedivou i barevnou tvář.  S těmi mi bylo nejlépe, zakončil dědeček své vyprávění.  

Nad mýtinou se začal pomalu zvedat vítr. Dědeček se rozloučil s dětmi a vracel se ke svému cvičení.

„Dědo, dědo“, volaly děti, „ještě jsi nám neřekl, co bylo napsáno na té krčmě a na těch lahvičkách. To s tím P, víš? Dědeček se ještě otočil a do sílícího větru a odpověděl. Jen ty nejpozornější z dětí jeho odpověď slyšely: „Ten tajemný nápoj se jmenuje PRAXE. Praxe našeho umění je protijedem v šedivém lese zapomnění.“